Ak. mal. Zdeněk
Marčík (1937)
pochází z obce Nová Dědina blízko
Kroměříže. Po studiích na Střední umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti
pokračoval ve studiu na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze v
ateliéru monumentální malby profesora Aloise Fišárka.
Od roku 1971 pracuje jako nezávislý umělec, přičemž se věnuje několika
výtvarným oborům: malbě, volné a užité grafice, medaili a plastice. Svou
malířskou prací se poprvé představil v galerii mladých v Mánesu, a
poté se zúčastňoval všech společných malířských výstav Československého svazu
výtvarných umělců.
Po roce 1989 se jeho hlavní inspirací stávají pravidelné letní malířské pobyty v jižní Francii, kam jezdí se svým synem Janem Marčíkem. Obrazy Zdeňka Marčíka jsou v soukromých sbírkách mnoha evropských zemí. Ačkoliv v posledních letech dominují francouzské motivy, inspiruje se i motivy své rodné země, Prahou, českou, moravskou a slovenskou krajinou a městy. Od počátku návštěv Francie také pravidelně vystavuje v galerii madam Jany Boxberger v Nant.
Oblíbené jsou zejména jeho pastely.
Po roce 1989 se jeho hlavní inspirací stávají pravidelné letní malířské pobyty v jižní Francii, kam jezdí se svým synem Janem Marčíkem. Obrazy Zdeňka Marčíka jsou v soukromých sbírkách mnoha evropských zemí. Ačkoliv v posledních letech dominují francouzské motivy, inspiruje se i motivy své rodné země, Prahou, českou, moravskou a slovenskou krajinou a městy. Od počátku návštěv Francie také pravidelně vystavuje v galerii madam Jany Boxberger v Nant.
Oblíbené jsou zejména jeho pastely.
"Těžko si lze představit něco přirozenějšího než společnou malířskou dráhu Zdeňka a Jendy, táty a syna, učitele a žáka - v tom nejpřitažlivějším smyslu slova.
Dva malíři, dva projevy tvárného myšlení dvou životů, ale těsně souvisejících.
Malíř Zdeněk Marčík je můj přítel již od studií na Vysoké škole Umělecko-průmyslové v Praze v atelieru monumentální malby profesora Aloise Fišárka v letech 1958 až 1963. Od roku 1989 jsme v častém kontaktu pracovním i výstavním každé léto ve Francii. Proto mě požádal o pár slov o něm a jeho práci.
Zajímavá situace: pravý Moravan od Kroměříže představuje svou francouzskou malbu.
Proč francouzskou? Protože se jedná o francouzskou krajinu, kterou Zdeněk objevuje, poznává a prožívá, a která mu teprve od roku 1991 - tedy od jeho 54 let - poskytuje dávno vytouženou možnost konfrontovat se právě s touto krajinou, ve které Paul Cézanne - Zdeňkův velký vzor - realizoval to nejpodstatnější ze svého díla.
Vydal se tedy do jižní Francie a křížem krážem ji poctivě procestoval, aby s nadšením hledal a nalézal motivy, ve kterých skutečně realizoval pokorně, na své úrovni a po svém to, co realizoval kdysi Cézanne, a to se stejným zaujetím pro autentičnost."
(ak. mal. František Oberfalzer, přítel Marčíkových; napsáno k příležitosti výstavy v Kroměříži)
Jan
Marčík (1970) pochází z Prahy, je synem Zdeňka
Marčíka. Vyučil se uměleckým kovářem a zámečníkem. Se svým otcem od dětství
sdílí touhu vyjádřit svůj vztah ke světu skrze výtvarný projev. Na rozdíl od
svého otce a učitele, který preferuje pastely, však Jan Marčík maluje především
oleje.
Kromě krajiny se zabývá i figurálními motivy a i čistě abstraktními
kompozicemi. Jan si vytvořil naprosto
vlastní malířský rukopis, který nachází své vzory v expresionismu.
Až dosud vystavoval své práce
v České republice, na Slovensku a ve Francii.
"Zdeněk a Jenda, dva malíři, dva projevy tvárného myšlení dvou životů, ale těsně souvisejících - spolu ve Francii pobývají, tvoří i vystavují.
Protože jsou malíři, malba Jendy, stejně jako Zdeňka, je tím nejhlubším a nejúplějším výrazem pojmu a pocitu života. Jenomže Jenda má tu výhodu proti nám - tátům malířům vyškoleným - že mu zůstala ta svěžest předjímání, chápání i uchopení té zázračné schopnosti dítěte vyjádřit se tvarem, čarou, barvou, tak, jak se naučil chodit a mluvit, stejně tak vešel do malování.
Nenaučil se, a ani se nepokusil předstírat a dělat to, co se od něj čeká. Nemusel se pak pracně zbavovat klišé, návyků a manýr, aby se dopracoval k té nezbytné rovnováze mezi formou a obsahem, která je podstatou obrazu.
Obsah byl a je stále plný. Nemusel ho nikdy hledat ani vymýšlet. A tak se musel jenom naučit postavit se před realitu, třeba před krajinu - a před stojan, aby si tak dopřál dát formu tomu, co je pro něj pojetí světa, tomu, co v něm jeho prožívání budí za pocity, zážitky i myšlenky a touhy.
Ale samozřejmě bez jakéhokoliv programu nebo spekulace. Přirozeně, upřímně, bez konvencí, s pokorou člověka, který se nechá prostoupit tím, čím jej příroda oslovila."
(ak. mal. František Oberfalzer, přítel Marčíkových; napsáno k příležitosti výstavy v Kroměříži)
Žádné komentáře :
Okomentovat